WILLIAM SHAKESPEARE – SONET 12 (s ilustracemi Jana Zrzavého!)

Když slyším v noci zvon zvolna čas odbíjet

a vidím jasný den, jak hasne v hrůzných tmách,

když hledím na jaře, jak vadne vonný květ,

když v temných vrkočích (= kadeřích) zřím stříbrošedý prach,

když vidím holý strom a pozoruji pád

listů, jež dávaly stín stádům na lukách,

když vidím zeleň let žloutnout a zvolna zrát

a potom ve snopech ležet jak na márách,

tu na tvou krásu vždy sám sebe se ptám,

vždyť musíš projít též spouští, jíž hrozí čas,

vždyť každý půvab se posléze zradí sám

a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas.

A nikdo nemůže srp Času odvrátit,

jen v dětech můžeš mu navzdor – ač mrtev – žít.

WILLIAM SHAKESPEARE – SONET 6 (šestka je ta nejlepší výhra v hrací kostce)

Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy

v tobě tvé léto dřív, než vydáš svoji tresť;

naplň už některou fiolu nejsladšími

skvosty své krásy, než přestane sama kvést.

Vždyť půjčku, na kterou dát dobrovolnou splátku

působí potěchu, tu nelze lichvou zvát;

vytvoř své druhé já sama sobě pro památku –

ač deset by jich svět měl desetkrát tak rád.

A ty sama bys byla též desetkrát šťastnější,

kdyby tě deset tvých desetkrát zobrazilo;

co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní,

kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo?

Nebuď tak svéhlavá, máš příliš krásy v sobě,

aby tvým dědicem byli jen červi v hrobě.

WILLIAM SHAKESPEARE – SONET 24 (2+4 = 6, 24:3 = 8)

Mé oko na způsob malíře navždy vrylo

do desky srdce tvůj obličej jako živý;

mé tělo jako rám ten obraz obroubilo

a lze jej uvidět jen z pravé perspektivy.

Protože jestli chceš spatřit své pravé rysy,

musíš se dívat skrz malíře na obraz:

ten tvůj, ten uprostřed dílny mé hrudi visí

a okny dopadá na něj z tvých očí jas.

Hle, jak si oči zde navzájem posloužily:

ty moje kreslily tvůj obraz a ty tvé

jsou okny pro mou hruď, do které každou chvíli

nahlédne slunce a dívá se na tebe.

Leč jedno umění ty oči nemají:

kreslí jen to, co zří, a srdce neznají.

WILLIAM SHAKESPEARE – SONET 8 (8.6. se narodil báječný člověk Vlaďka)

Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná?

Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad?

Proč vlastně miluješ, co ti tak hořce chutná,

či máš snad to, co ti působí hoře, rád? (ráda)

Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní

a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch,

je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní

pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh.

Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká,

se víží doteky v objetí zas a zas;

skoro bys řekla muž, dítě a šťastná matka

to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas;

ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc

zní tónem jediným, říká: „Sama nejsi nic.“

ano, Michal Tučný měl pecku: když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, proto hodně štěstí pro ni, tahle není nikdy nahnilé jablko, jako ostatní děvčata, co se přetvařují, proto pro ni chci popřát nejlepší budoucnost!

A hezký dnešní den, Jirka

O jednom báječném malíři slovy Adolfa Hoffmeistera:

V době, kdy výtvarným uměním smýkaly prudké vývojové otřesy, zůstal Jan Zrzavý pečlivým uchovatelem a v měřítku své osobité tvorby i skromným pokračovatelem mistrovské tradice české kresby. Kreslíř výjimečně citlivý, požehnaný uměleckou nevinností a vynikající řemeslnou poctivostí, tedy vesměs kreslířskými vlastnostmi v těch dobách nevšedními, dovedl projevit v ilustracích k Máchovu „Máji“ a Erbenově „Kytici“ své básnické porozumění a svou národní výtvarnou věrnost.

Jan Zrzavý, pokorný obdivovatel mistrovství a zejména a především mistrovství Leonardova a renesance, která, jak praví Bedřich Engels, pozvedla Itálii „k netušenému rozkvětu umění, který byl jakýmsi odleskem klasického starověku…“, samozřejmě byl zlákán výzvou doprovázet svými kresbami nové vydání Shakespearovských sonetů před rokem 1955 za tehdejších 55 Kčs. Shakespeare (ostatně „nejmilejší básník“ blázínka Marxe) žil v šestnáctém věku, tedy v době vrcholné renesance v Anglii. Pro básnictví v době kultu poetické odvahy, erotických tajenek a obdivu pro italskou vzpouru renesance. To byl pro Zrzavého první důvod dát se do práce.

V Shakespearových lyrických Sonetech je málo záchytných bodů pro realistického kreslíře. Dialog jen tušených postav (jen málo tušeného Jirky a Vlaďky letos), neurčitost osoby přítelovy, o jehož jsoucnost a totožnost se dodnes přetahuje literárně–historická věda, renesanční sloh přátelských vztahů mezi muži, hrubá neznámá z nevěstčího plemene, cynická „černá dáma sonetů“, bolestná až bolestínská sensitivnost autorova a jeho mistrovská dokonalost v básnickém řemesle, Shakespearova milostná důvěrnost a intimní erotika, které nelze přejít emociálně citlivému a ke svému dílu tak zbožně přistupujícímu umělci Janu Zrzavému, to vše v působivém souhrnu bylo druhým důvodem, proč Jan Zrzavý začal kreslit obrazy k Shakespearovským Sonetům.

Nejde o ilustrace k jednotlivým sonetům nebo scénám, jde o doprovod celého díla, v němž se ozývají hudební motivy lásky, hříchu, věrnosti, smrti a zanikání času.

Snad nejsou všechny kresby stejně zdařilé. Snad se v nich ozývá zápas umělcův od smutku osamění až k realistické životní kresbě nahotinek. Jistě je někdy ještě v rozporu s dnešními kritickými názory, snad je v rozporu sám se svou minulou tvorbou, ale není v rozporu s básníkem, kterého svými obrazy doprovází. Není v rozporu se Shakespearem, který v sonetech není ještě krevnatým dramatikem životní moudrosti.

Zamyslete se nad básníkem, než budete mluvit o výtvarníku: pak pochopíte jednotu renesanční lyriky s moderní kresbou a přece řeknete, že Jan Zrzavý zůstal tvrdošíjně sám sebou.

Je to však vzácný člověk, malíř Jan Zrzavý, a jeho svědomité srdce malířské mu nedovolí kreslit jinak, než jak mu jeho výtvarné přesvědčení dovoluje.

Je to prostý člověk, malíř Jan Zrzavý, který má tři pohádková přání: aby mohl bydlit na Malé Straně. Aby mohl v létě žít na venkově stranou od ruchu lidí a proniknout do českého ušmudlaného realismu vesnice a vidět zhuntovaný svět zahnojený s JZD z okna své malované chalupy s kořenáči pelargonií. Aby mohl ještě jednou jet do Benátek a malovat štětcem, namáčeném v modři oblohy a moře.

Je to velký umělec, malíř a kreslíř Jan Zrzavý, a jeho kreslířské umění je školou počestnosti.

Musíme se učit být spravedlivě vděčni a umět poznat včas zač a komu.

Adolf Hoffmeister

Beastie Boys v roce 1989 na albu „Paul's Boutique“ v songu „To All the Girls“ jsou vděčni zejména:

Yeah...

všem holkám v Brooklynu

všem Francouzkám

holkám v Orientu,

Číňankám, Japonkám…

všem holkám ze Švýcarska

a italským ženám

vyzývavým, voprsklým a vyzrálým divám z Horní východní čtvrti NY

jamajským děvčatům…

a tanečnicím nahoře bez

Australankám… Brazilkám…

nejkrásnějším dívkám na Jihu

holkám z Puerto Rica

stevardkám létajícím kolem Světa…